Kolik dostane obvodní lékař za pacienta v České republice v roce 2026?

Když jdeš k obvodnímu lékaři, většinou si myslíš, že on ti pomůže, protože má zájem o tvé zdraví. Ale co když ti řeknu, že jeho příjem závisí na tom, kolik máš pacientů, ne na tom, jak dlouho s tebou stráví? V České republice se systém platby obvodních lékařů změnil v posledních letech, a mnoho lidí přitom neví, kolik právě dostávají za jednoho pacienta. A to je důležité - protože to ovlivňuje, jak dlouho ti věnují času, jak často můžeš přijít na kontrolu, nebo jestli ti vůbec někdy něco doporučí.

Co vlastně obvodní lékař dostává za pacienta?

Obvodní lékař v České republice neobdrží fixní měsíční plat. Namísto toho je placen podle počtu pacientů, kteří si ho vybrali jako svého primárního lékaře. Tento systém se nazývá kapitace. Znamená to, že lékař dostává určitou částku za každého pacienta, který je k němu přihlášený, a to bez ohledu na to, kolikrát přijde na vyšetření.

V roce 2026 je průměrná částka, kterou zdravotní pojišťovna vyplácí za jednoho dospělého pacienta, okolo 2 800 korun za rok. To znamená přibližně 230 korun měsíčně za jednoho člověka. Pokud má lékař 1 500 pacientů, celkově tak za rok získá přes 4 miliony korun. Ale to neznamená, že to všechno je jeho čistý příjem.

Co se z toho zaplatí?

Ne každá koruna, kterou zdravotní pojišťovna vyplácí, končí v kapse lékaře. Většina jde na náklady, které jsou s vedením ordinace spojené. To zahrnuje:

• pronájem prostor (ordinace, lékárna, kanceláře)
• platy sestře, administrativě, účetní
• počítače, software, elektronické záznamy
• léky na zálohu (např. pro rychlé léčby)
• pojištění odpovědnosti
• účetní a daňové služby

Po odečtení všech nákladů zůstává obvodnímu lékaři čistý příjem kolem 1,2 až 1,8 milionu korun ročně, pokud má kolem 1 500 pacientů. To je mnohem méně, než si mnozí představují. Pro srovnání: lékař v nemocnici má fixní plat mezi 60 000 a 120 000 korun měsíčně - bez závislosti na počtu pacientů.

Proč je to tak nízké?

Je to důsledek dvou věcí: první je, že systém kapitace vznikl v 90. letech jako způsob, jak omezit náklady zdravotnictví. Druhá věc je, že většina peněz jde na léky, vyšetření a hospitalizace - ne na primární péči. V Česku se na lékaře v primární péči vydává jen cca 12 % celkového rozpočtu zdravotnictví, zatímco v Německu nebo Rakousku to je přes 20 %.

Navíc zdravotní pojišťovny mají větší moc. Když lékař přijde na návrh nového systému, kde by za každý kontakt s pacientem dostával peníze, zdravotní pojišťovna často říká: „To by zvýšilo náklady.“ A tak zůstáváme u starého systému, kde lékař dostává malou částku za každého pacienta - a musí si z ní vysloužit i všechny náklady.

Jak to ovlivňuje pacienty?

Tento systém má přímý dopad na to, jak se ti lékař chová. Pokud máš 1 500 pacientů a každý má nárok na 20 minut, tak ti může věnovat jen 10 minut. Proto se stává, že:

• čekáš na návštěvu týden nebo dvě
• lékař ti nechce vyslechnout všechno - „to už jsem slyšel“
• nechce ti dělat vyšetření, protože to znamená víc práce za stejnou cenu
• ti doporučí lék, který je levnější pro pojišťovnu, než ten, který je pro tebe nejlepší

Některé ordinace už začínají vyzkoušet nové přístupy. Například některé kliniky v Brně nebo Olomouci mají model, kde pacient platí malý doplatek za prodlouženou návštěvu. To jim umožňuje věnovat víc času, ale to není možné všude - protože zdravotní pojišťovna nevyplácí za tento doplatek nic.

Co se děje v jiných zemích?

V Německu dostává obvodní lékař za pacienta přibližně 700 eur ročně - to je víc než dvojnásobek naší částky. A přitom tam má lékař průměrně jen 1 100 pacientů. Díky tomu může věnovat každému pacientovi 30-40 minut. V Rakousku je to podobné - tam je průměrná doba návštěvy 25 minut, a lékaři mají větší motivaci k hluboké péči.

Ve Švédsku nebo Dánsku se lékaři platí zcela jinak - jako zaměstnanci veřejného systému. Mají fixní plat, a nemají žádný zájem na počtu pacientů. Tam se neřeší, kolik máš pacientů, ale jak dobře jim pomáháš. A výsledky? V těchto zemích je nižší úmrtnost, méně hospitalizací a lepší kontrola chronických onemocnění.

Co se může změnit?

Některé skupiny lékařů už požadují změnu. V roce 2025 se v Parlamentu předložil návrh, který by zavedl dvojitý systém platby:

1. Kapitace - základní plat za každého pacienta (2 800 Kč za rok)
2. Doplňková platba za každý kontakt - např. 300 Kč za návštěvu, 500 Kč za vyšetření, 800 Kč za domácí návštěvu

Tento návrh by znamenal, že lékař by mohl získat více peněz, když se o pacienta více stará. A zároveň by měl motivaci nejen přijímat pacienty, ale i dobře o nich pečovat.

Problém je v tom, že zdravotní pojišťovny se tomu odporují. Říkají, že to zvýší náklady. Ale studie z Ústavu zdravotnictví v Praze ukázaly: pokud by se tento systém zavedl, do tří let by se snížila hospitalizace o 15 % - a to by znamenalo, že pojišťovny by vlastně ušetřily.

Co můžeš dělat ty?

Nemůžeš změnit systém sám, ale můžeš ovlivnit, jak se tvůj lékař chová. Pokud máš lékaře, který ti věnuje čas, který ti vyslechne, který ti doporučí správné vyšetření - drž ho. Nechceš-li ho měnit jen proto, že je „dál“.

Pokud máš problém s čekáním nebo s tím, že ti lékař nechce vyslechnout, můžeš:

• vybrat si jiného lékaře - můžeš mít jednoho primárního, ale můžeš mít i jiného pro specifické problémy
• požádat o prodlouženou návštěvu - některé ordinace to umožňují, i když to platíš z vlastní kapsy
• využívat služby zdravotních středisek - tam jsou často kratší čekací doby a větší zájem o kvalitu

Nezapomeň: tvůj lékař není zlý jen proto, že má moc pacientů. Je to systém, který ho donutil být takovým, jakým je. A změna bude možná jen tehdy, když budeme všichni vědět, kolik on ve skutečnosti dostává - a proč to nesedí.

Je to spravedlivé?

Ne. Není to spravedlivé, že člověk, který ti věnuje čas, energii a zkušenosti, dostává méně než pracovník, který jen otevírá dveře. Není to spravedlivé, že někdo, kdo má 2 000 pacientů, musí každý den pracovat 12 hodin, aby přežil. A není to spravedlivé, že zdravotnictví platí za léky a vyšetření, ale neza to, že někdo pochopil, že máš chronický stres, a pomohl ti ho zmírnit.

Obvodní lékař není „zakladatel“ zdravotnictví. Je to jeho základ. A když se základ zhroutí, celá budova se chvěje.